Touto větou začíná Červená kniha C. G. Junga. A právě tato věta se stala i mojí vlastní cestou. Cesta, která přichází je pro mě víc než projekt. Je to způsob, jak být v kontaktu s tím, co nás přesahuje a přitom hluboce oslovuje.
Nevznikla z konceptu, ale z potřeby. Potřeby setrvávat v obrazech, symbolickém jazyce, v paradoxech, které nelze rozřešit, ale lze je obývat. Věřím, že skrze obraz, vnitřní i vnější, k nám duše promlouvá způsobem, který žádná teorie plně neobsáhne.
Na Cestě, která přichází propojujeme Jungovu psychologii nejen s biblickými texty, ale i s výtvarnými díly a uměním všechno druhu.
Nechceme vysvětlovat nebo vykládat. Ale vytvořit prostor, kde obraz může zůstat obrazem, sen snem, a kde si každý může najít vlastní smysl, vlastní směr.
Tvoříme videa, symbolické koláže, texty, někdy i kontemplativní formáty, které člověka nezvou k rychlému porozumění, ale k hlubšímu naslouchání. Je to navíc prostor, kde i mlčení má řeč.
Cesta, která přichází je způsobem, jak hledat, zůstávat a znovu a znovu se ptát.